Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení nad starými fotografiemi Krnova


 

Zamyšlení nad starými fotografiemi Krnova

 

Osud v podobě Krajského národního výboru v Ostravě mě r. 1952 zavál na Krnovsko. Samotné město Krnov na mě působilo vcelku příznivě. Nejhorší válečné škody byly odstraněny a občané nabírali dech pro nutné opravy a ještě nutnější výstavbu.

Už v prvních dnech poznávání města jsem si všiml, že ač Krnov utrpěl dost škod při osvobo­zovacích bojích, bylo tu oproti jiným městům podobné velikosti víc stromů a veškeré zeleně. Unikátní bylo i to, že přímo u centra se udržely dvě velké polní plochy: jedna v místech mezi Slezským domo­vem a dnešními Městskými lázněmi, druhá na místě bývalého knížecího velkostatku, ohraničenému ulicemi Petrovická – Rooseveltova – Jiráskova – Albrechtická. Ta první zůstala obdělávaným polem až do začátku výstavby v 70. letech, z druhé se postupně stalo svého druhu „smetiště“ (mezi lidem tak skutečně nazývané), tj. zarostlé náletovými stromy, křovinami, býlím a občas zavážené smetím a sta­vebním rumem.

Situaci nezlepšilo ani pojmenování plochy „Park Nikose Belojannise“, kterou se zdejší Řekové rozhodli zkulti­vovat. Po několika dobrovolných hodinách práce na vyčištění plochy byla akce tiše opuštěna.

Další pole a louky byly mezi některými čtvrtěmi mimo centrum města, k zeleni města přispívaly nejméně dvě zahradnictví v centru. I v rozhovorech s lidmi odjinud, kteří třeba jen krátce navštívili Krnov, jsem si ověřil, že Krnov vnímají jako „zelené město“. Tento postřeh jsem si upevnil, když se mi od 70. let postupně dostávaly ke shlédnutí fotografie Krnova z konce 19. a začátku 20. století, které dokumentují tehdejší stav města. Vyplynul z toho důležitý poznatek: původně byl Krnov téměř bez vegetace. Postupně zarůstal jak pěstovanou zelení, tak samovolně se rozšiřující v okrajových částech. A protože jsem i dost fotografoval, mohl jsem srovnávat snimky z Krnova z různých období až do sou­časnosti. Po získání CD se stovkami fotografií a pohlednic starého Krnova jsem provedl fotografické srovnání, z něhož vzešlo několik zajímavých poznatků.

Nejvíce nasnadě je první — totiž že název „zelený Krnov“ je přiléhavý už dlouhá léta a titul „město stromů“, získaný v r. 2009, je zde namístě. Srovnávám pohlednice z různých období se současnými replikami dřívějších snímků a výsledek nad jiné přesvědčivější. Řazení snímků podle doby vzniku (často bohužel jen odhadovaného a nepřesného) jasně napovídá, jak se původně holé stráně a městské plochy postupně zaplňovaly zelení. Postarali se o to jak Němci od začátku 20. století, tak Češi ve zvýšené míře od 60. let min. století. Vrcholu ozeleňování se dosáhlo v posledních 10-20 letech, takže u značného počtu záběrů není možná skutečná replika, neboť fotografované objekty zakrývá zeleň buď z velké části nebo úplně.

Druhý poznatek vyplývá z prvního. Většina bývalých polních a lučních ploch je v současné době zastavěna, a to především panelovými domy na sídlištích. Když si uvědomíme, že počet obyvatelů v meziválečné ČSR a v dnešní době je zhruba stejný, tj. mírně nad 25 000, dojdeme ke zjištění, že bytové podmínky většiny občanů musely tehdy být velmi stísněné. Pro některé obyvatele tedy bylo značnou úlevou, když po anexi Sudet mohli obsadit domy a byty, které tu zanechali volné uprchlí občané čeští. V Jägerndorfer Zeitung z 21. 2. 1942 si Němci pochvalovali, že v r. 1939 „byl tím bytový problém vyřešen“. Jenže ne nadlouho, ve stejné zprávě se sděluje, že od té doby neustále narůstá po­čet žádostí o přidělení bytu.

Třetí poznatek se týká místního průmyslu. Z plánů Krnova lze vyčíst, že tu bylo několik desítek velkých i menších továren (a velké lokomotivní depo), z nichž skoro každá měla vlastní topírnu s vy­sokým komínem. Tuto skutečnost otvrzují i staré pohlednice a fotografie. Exhalace tedy byly značné a ovzduší nepříznivé. Po osvobození byly některé tovární objekty zrušeny, v 60. letech postavena tep­lárna a hodně podniků se na ni napojilo. Dnes je situace podstatně jiná a ani pachy, obvyklé v okolí nádraží v 60. - 80. letech (unikaly ze Strojosvitu), se už nešíří.

Čtvrtým důležitým poznatkem je proměna města v jeho stavební podobě, architektuře. Nejviditel­nější změnou bylo zlikvidování celých ulic a bloků v centru města. Po bojích a bombardování byly ty nejstarší domy ve velmi zchátralém stavu. Prý byly i architektonicky bez ceny, neobydlené (nikdo o ně nestál), a proto byly průběžně do poloviny 50. let bourány. Jen několik domů na Pekařské ulici vedle hasičské zbrojnice zůstalo obydleno; obývali je do zlikvidování v 70. letech Řekové. Podle fotografií měly domky na Vodní ulici zvláštní svéráz, ale jinak nebyly cenné, takže jejich likvidací snad žádná škoda nevznikla.

Trochu lepší osud měly domy na severní straně bývalého Alžbětina náměstí (Horním rynku), které byly výstavnější, architektonicky zajímavější. Po nevelkých opravách byly obydlené a fungovaly v nich i obchody; Přesto část z nich byla koncem 80. let zbourána (dva z nich dokonce byly kulturními památkami) a na jejich místě nyní stojí blok žlutočervených domů. Na dalších místech uvolněných zbouráním starobylých domků byly postupně postaveny vícepodlažní obytné bloky s uniformní jedno­tvárnou omítkou. Jejich vzhled se podařilo barevně oživit až po r. 1989. Toto oživení platí i pro hodně menších domků a vil. Šeď socialistického období vystřídaly jasné barvy, někdy však nehezky divoké.

Na blok obchodu Prior byla vyhlášena na začátku 70. let architektonická soutěž. Na výstavě růz­ných soutěžních prací v r. 1974 v Karlových Varech jsem viděl mj. i 7 návrhů na Prior v Krnově. Matně si vzpomínám, že občané prý vybrali 3. či 4. oceněný návrh, pro postavení soudruzi na MNV vybrali jeden z posledních, dost ubohý. Nadstavbou byl celý blok vylepšen na začátku nového tisíciletí. Celkově však po stavební stránce v posledních 70 letech není v Krnově skoro nic nadprůměrného, čím by se město mohlo chlubit. Na druhé straně však je vidět, že přes různé oprávněné výhrady urbanistů, architektů a veřejnosti je Krnov celkově vzhlednější než býval kdysi.

Pátý poznatek je též vidět na první pohled. Zatímco na snímcích z doby rakouského císařství jsou vidět jako nejlepší dopravní prostředky fiakry, v průběhu meziválečné československé éry se spo­radicky objevují osobní automobily. Už 5 – 10 let po válce přibývají další auta převážně domácí výroby a na snímcích současných je to automobilová záplava nejrůznějších barev a značek. Hlavně v centru dost překážejí při výběru pěkného fotografického záběru.

Poslední šestý poznatek je téměř šokující. Při hledání co možná přesné datace zobrazených objektů jsem zjistil, že v některých případech se autoři pramenné literatury neshodují v přesném datování postavených veřejných budov. Není to o mnoho, většinou o jeden nebo dva roky, ale je to nedobrá známka toho, že málo ověřovali v základních pramenech. Přitom se nezdá, že by to byl tiskový omyl.

Dva z těch případů vysvětluji konkrétně. Na první jsem narazil před lety, když jsem sestavoval historii poštovnictví na Krnovsku. Ve dvou příspěvcích (bohužel už nevím, kde) jsem se dočetl, že nová budova hlavní pošty v Krnově (Krnov 1) byla postavena a rozumí se i otevřena v r. 1912. Ve skutečnosti je to jinak: hrubá stavba byla sice dokončena na podzim r. 1912, ale dokončovací práce a úprava interiérů trvala dalšího půl roku, takže pošta začala veřejnosti sloužit až od 1. května 1913. Je to jasné z četby dobových novin. Tak asi docházelo k nesprávným datům (viz letopočet na radnici).

Další případ je z odhalení pomníků třem regionálním kulturním pracovníkům. Na internetu se můžeme dočíst, že půlkruh s pomníky na Cvilíně byl odhalen 27. srpna 1936 (na stránkách města Zlaté Hory od Mariana Čepa z městského muzea), ale krnovské noviny dávají jinou odpověď. Až 22. září je v nich otištěno, že památník na Cvilíně je právě dohotoven.

Do třetice ještě nejasný případ povodní v r. 1940 a 1941. Ta velká dokumentovaná fotografiemi v ně­mecké publikaci byla v r. 1940 (z 19. na 20. května – viz dokument Landratu, Dr. M. Dorda je opatrná, uvádí červen nebo červenec); datum r. 1941 (14. června, R. Ramazanová) doloženo není.

Datové údaje jsem přebíral z těchto publikací:
► Lad. Zapletal, Vlad. Blucha – Krnov, 1969
► PhDr. Martin Košútek – Město Krnov v pohledech minulých století, 1982
► Renáta Ramazanová – Krnov na přelomu XXI. století, 2000
► Mgr. Vladimír Blucha – Město mezi dvěma řekami – Krnov, 2007
► Dr. Maria Dorda – Jägerndorf

U některých dat jsem se musel spolehnout na vzpomínky pamětníků (včetně sebe), když se dokumenty hledají velice obtížně.

Listopad 2011 Richard Hrček

 

Tato stať je k volnému použití. Podotýkám však, že – jak je u slušných lidí zvykem – u každého užití, ať citace nebo jen zhuštěného obsahu, se patří uvést jméno autora a název článku, případně i jak uveřejněno.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dodatek

(autor, 16. 11. 2016 17:33)

A že jsem měl pravdu ohledně památníku třem umělcům dokládají dobové fotografie ze slávy na Cvilíně, na nichž je datum konání 30. září 1936. Lidé v kabátech nás jistě přesvědčí, že je chladné září a nikoli teplý srpen.

Petrův rybník

(autor, 3. 1. 2014 18:47)

Výčet těch několika chybných dat není konečný. Zjistil jsem další chybné datum, tentokrát týkající se Petrova rybníka. Ve dvou zdrojích se uvádí, že byl naplněn v r. 1966. Já však vlastním fotografii z 22. června 1965, kdy je plocha rybníka v plné šíři, uprostřed loďka s chlapci. Omyl naprosto vyloučen, záběr jsem dělal já sám.

 

 


Archiv

Kalendář
<< červen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 8424
Měsíc: 64
Den: 1